Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
AMON AMARTH jsou skutečným fenoménem současného metalového světa. Po nějakých sedmadvaceti létech existence mají svou definitivní tvář, mají také svou definitivní slávu a v neposlední řadě mají i své definitivní fanoušky. Čili všechno, co vlastně potřebují k životu úspěšné metalové kapely, a všechno, co potřebují k tomu, aby jim metal zajistil živobytí, což by se, dovedeno ad absurdum, pro ně klidně mohlo rovnat stavu jakési nirvány neboli absolutní blaženosti. Natočí album, zahrozí mečem, pozvednou pivní roh, sjedou turné a bude dobře.
Přesně takhle jednoduché se to tedy zdá být. Zcela určitě s tím nebudou všichni souhlasit, zejména ne ti skalní, ale objektivně vzato, takhle jsou prostě karty rozdány. Není to ostatně poprvé ani naposledy v široké a dlouhé historii těžkého kovu, podobných příkladů je jistě mnoho, tak proč si to neříct nahlas, že.
Zároveň tím ovšem neříkám, že je to nějaký odsouzeníhodný přístup, to zjevně ne. Jsou-li všichni v onom kruhu zainteresovaní sami se sebou a navzájem nanejvýš spokojeni, zřejmě nemůže nastat lepší situace. A podezírat zároveň samotnou kapelu z toho, že si lže do kapsy a tvoří jen proto, aby tvořila, navíc rovněž nehodlám. Takže kladiva zase hezky dolů, dobří bojovníci, tady vám k ničemu nebudou.
Tlak okolí či vydávající firmy, snaha uspět a napsat co nejlepší materiál anebo jen vlastní jméno coby zavedená značka, to všechno nepochybně rovněž nutilo a nutí Heggovce vydat ze sebe to nejlepší, byť „znovu“ jen ve staré známé dobré formě. A docela určitě a protentokráte i mimořádně naléhavě je to nutilo i při přípravě „Berserkera“, nového alba, jež načalo druhou desítku jejich severským starodávnem provoněné diskografie. Protože to už je hodně dávno, co tihle Vikingové zněli podobně (deathmetalově) vnadným a chytlavým způsobem, tak dávno, že ani jejich poslední tři studiové nahrávky už na tyhle počty nestačí. Ano, máte to správně, AMON AMARTH se zdají být v nejlepší formě od „Twilight Of The Thunder Gods“.
Je to tedy znovu jednoduché a melodické až oči přecházejí, místy dokonce téměř primitivně (když slyším třeba sólo v „Crack The Sky“ vím, že bych se měl možná smát, ale co s tím, když vám to adrenalin vyžene až do krku), nicméně marná sláva, tentokráte s opravdovou medvědí silou Mjollniru, mýtického Thorova kladiva, jemuž je věnována i jedna z nových písní. AMON AMARTH jsou na „Berserkerovi“ jako opravdová hudební bestie, v jejíchž spárech nelze nalézt nic jiného než jen čistou a inspirující smrt, a drží si svou formu pozoruhodně pevně ještě dlouho za polovinou hracího pořadí alba. A pokud by celé skončilo hned za téměř titulním a rovněž pozoruhodně inspirujícím kusem „The Berserker At Stamford Bridge“, čerpajícím z reálných historických událostí, myslím, že bych k jeho obsahu neměl nejmenších připomínek.
Vikingové jsou tedy znovu pevně v sedlech. Kdo by to byl, pří vší té jejich vzpomínané definitivnosti, ještě nedávno řekl…
1. Fafner's Gold
2. Crack the Sky
3. Mjölner, Hammer of Thor
4. Shield Wall
5. Valkyria
6. Raven's Flight
7. Ironside
8. The Berserker at Stamford Bridge
9. When Once Again We Can Set Our Sails
10. Skoll and Hati
11. Wings of Eagles
12. Into the Dark
Kapela, která nedělá chyby. Sedmé album, sedmá trefa do černého. ULCERATE znovu nevydrželi stát na místě, navázali na odlehčenější momenty předchozího díla a rozebrali je do detailu. Epická, atmosférická, ale současně svým způsobem intimní nahrávka.
Ivan Agakechagias je věru šikovný kluk. Zavřel se do svého pokojíku, vše dokonale promyslel a přišel se zajímavou disonantní black/death metalovou deskou. Čpí z toho ULCERATE a nebo DSO. Variabilní kolekce, a to i přesto, že se občas dost tlačí na pilu.
No, z GATECREEPER se nám stali hitmakeři. Oldschoolové kořeny tu samozřejmě stále jsou, ale tentokráte jsou doslova obaleny chytlavými melodiemi. Je to jako kdybyste smíchali DISMEMBER, BOLT THROWER, současné AT THE GATES a navíc přidali staré IN FLAMES.
King Buzzo a spol. si na novinke zopakovali model z predošlej dosky (štvrťhodinový monolit, nasledovaný kratšími skladbami), no možno kvôli nedávnemu vydarenému koncertnému zážitku mám pre "Tarantula Heart" viac trpezlivosti. Názvy skladieb opäť za jedna!
Smutný postarší nařachanec v kůži a vysokých botech, kterému věříte, že vrásky poctivě odžil. Robustní heavy metalové riffy, působivé melodie, střední tempa a starosvětsky přísná atmosféra kázání duchovního guru, který viděl do propasti. Podmanivá deska.
Tohle bude projekt typu Milli Vanilli. Přece mi nikdo nechce tvrdit, že dívčí metalový band PIRATE QUEEN, debutující půlhodinovým albem jen s 5 regulérními skladbami, tak činí po poctivých létech ve zkušebně na Bermudách? A ta jediná slušná skladba... ?
S novou deskou se vrací ke kořenům. Těmi je v jejich případě instrumentální postrock s výraznými basovými linkami a lehkým vpádem kláves. Novou desku Australanů lze popsat jako přemýšlivou, vícevrstvou a lehce se vymaňující z žánrových klišé.